Přechod Pyrenejí po GR11
aneb jak jsem dostala od Pyrenejí na prdel
Na cestu jsem vyrazila s kámoškou Májou, resp.
vyrazily jsme oproti sobě. Já startovala ze západu, Mája z východu.
Plán: setkat se uprostřed. Realita: ukončení cesty po 11 dnech putování a
cca 230km v nohou. Tím však dobrodružství neskončilo - pokračování zde.
Nemám ve zvyku výzvy a plány nedotahovat do konce a rozhodnutí cestu
"vzdát" tedy bylo těžké.
A právě tohle byla ta největší zkušenost, kterou mi Pyreneje daly - nemusím vždy chodit přes mrtvoly. Ať už se to týká hor, zaměstnání, nebo vztahů - poznat, kdy je čas cestu ukončit, rozloučit se, skutečně odejít, nezpochybňovat svoje rozhodnutí a nepohlížet na to jako na prohru, to je vyšší dívčí!
Co bych udělala jinak
aneb poučte se z mých chyb
1. Fyzička
Fyzička tradičně nula, studuju mapy a odpaluju jedno cígo od druhého. Tukové zásoby mám minimálně na měsíc, tuto přípravu jsem zvládla.
Tak takhle ne. Fyzička se dá nabírat postupně při nenáročných trasách. GR11 má sice "jen" 840km, ale za to převýšení 40000 m. Náročné mi přišly už i jen etapy, které průvodce popisoval jako lehké a to jsem cestu zakončila před centrální částí Pyrenejí = byla to jen taková ochutnávka (čti: předpeklí).
2. Parťák
Jsem fanoušek cestování sólo, ale zároveň nejsem žádný Nebojsa a v horách se cítím prostě lépe a jistěji po boku parťáka. Přechod po GR11 chodí sami kluci i holky, já se však sama bála a strach mi znemožňoval se na cestu pořádně naladit.
Hlavně, že jsme vyrážely s Májou společně, jen bohužel každá z jiného konce trasy. SUPR.
3. Sledování počasí
Ve chvíli, kdy se dostanete do hor s velkým H, končí signál a tím i možnost sledování počasí a neměla jsem tuto eventualitu nijak pořešenou. Počasí bylo hlavním důvodem, které vedlo k rozhodnutí cestu ukončit. Bouřek se bojím i v centru Prahy v bytě a v Pyrenejích jsem je psychicky nedávala.
Čekám až se udobří počasí a uvidím co dále, hory jsou tu překrásné…ale ráda bych ještě zažila i jiné věci, od dostudování, přes být matkou po být babičkou :D
4. Satelitní telefon
Potkala jsem Češku, která vyrazila taky sama a ta měla aspoň satelitní telefon. Satelitní telefon ale bohužel stejně nezajistí dobré počasí a tak se cestu rozhodla ukončit i ona.
Uklidňoval mě fakt, že má Lucka satelitní telefon, po zmáčknutí sos knoflíku rovnou letí helikoptéra, i když do toho počasí by hádám nemohla. Já takový přístroj nemám a dneska jsem se necítila bezpečne ani s parťákem, natož sama.