Silvestr v Brdech?
Hodila jsem krosnu na záda a odjela do Brd, do míst, kudy jsem procházela cestou do Španělska. S cílem být sama, bilancovat uplynulý těžký ale i krásný rok, užít si les, ticho, západ slunce na Třemšíně, napsat deník, přečíst si Čtyřlístek, opíct si buřty a nocovat pod hvězdami.
Na kopec jsem vylezla akurát se západem slunce a zrovna když jsem přemýšlela, kde se vzhledem k silnému větru složím, napsal mi kamarád, zda večer dorazím na bytovou párty.
Odpověděla jsem, že jsem se rozhodla být sama a on mi na to napsal "samotě rozumím, ale neztrať se v ní". Zarezonovalo to ve mně a začala jsem o tom přemýšlet.
Sedím na pařezu, koukám na západ slunce a ze zamyšlení mě vyrušuje druhá zpráva. Píše další kámoš, nezávisle na prvním, ze stejné party, že pokud bych chtěla, přijede pro mě. Velkorysá nabídka, od Prahy jsem vzdálená minimálně hodinu jízdy. Nabídku nakonec přijímám se zvědavostí a otevřeností, stejně jako když během cesty moje plány "narušovali" lidé, které jsem potkávala.
Mám hlad a tak před sestupem do vesnice zastavuju pod vrcholkem u kaple, kde je ohniště. U této kaple jsem během prvních dní putování potkala Adama, který taky směřoval do Santiaga a kterého na prvních pár desítkách kilometrech doprovázel kámoš Holy. Později mi Adam říkal, že těsně před tím, než jsem ke kapli dorazila z ní vylezl Holy se slovy "už by to jen chtělo nějaké řezivo". Modlitba byla vyslyšena a u kaple se objevila ženská.
Nikde ani noha, ticho, les potemňuje, oheň plápolá a chystám si buřty.
Pohodu mi narušuje po asi 15 minutách přijíždějící auto, ze kterého vystupuje chlap jako hora. Vrah? Lesní stráž? Nevím, co je horší. Umřít nechci, ale peníze na pokutu taky nemám.
Ptám se ho, zda mám průšvih, ukazuje mi placku podobné té, co maj revizoři a seznamuje mě s faktem, že je lesní stráž. Oheň mi zrovna chcípal, leč z půlky opečené buřty prozrazují, že tu nějaký ten ohýnek byl. Průšvih se nekoná, jen to musím uhasit. Hasím oheň, házím do sebe studené buřty, nasazuju čelovku a vyrážím do 4km vzdálené vesnice.
K vesnici vede asfaltka a asi po 2km chůze vedle mě zastavuje známé auto lesní stráže. Pán stahuje okýnko a evidentně nechápe, co dělám sama ve tmě v lese a ještě 31.12. S podezíravým pohledem, zda jsem normální se mě ptá, zda jsem se ztratila, nebo zda to je nějaký druh adrenalinu. Směju se odpovídám mu, že to je dlouhej příběh, kterej mu následně vyprávím v autě cestou do vsi. Pán děkuje že jsem uhasila oheň, já děkuju, za svezení a přejem si štastný nový rok.
Sedím pod pouliční lampou před KD Hutě pod Třemšínem, čekám na kámoše, otvírám malej sekt, který jsem si chtěla původne vypít u plápolajicího ohně a směju se sama sobě, do jaké situace jsem se to zase dostala a představuju si, jak bych dle původního plánu seděla několik hodin v lese ve tmě u ohniště zalitého vodou. Jasný signál, že jsem se rozhodla správně.
Kámoš přijíždí a není sám, přijíždí společně s panem filosofem (skutečně filosof a inspirativní člověk, nucený emigrovat z Československa po podepsání Charty77 ), který mě přiměl k zamyšlení se o samotě. Srdce mi pookřálo, když jsem je viděla. Na bytě poznávám další zajímavé lidi, potkávám staré známé a uplynulý rok bilancujeme společně. Řešíme věci lehké i těžké a nový rok vítáme na střeše odkud je krásný výhled na celou Prahu. Nad ránem cestou domů vypadám, jak kdybych jela z karnevalu v kostýmu trampa.
Přeju Vám, ať v té proměnlivosti života nacházíte světlo, i když je to zrovna úplně na hovno. Ať nezapomínáte na svoje sny a nepřestáváte i přes všechny překážky a těžkosti bojovat za spokojený a autentický život v pravdě. A pokud se v tom celém procesu sami sobě ztratíte, ať se zase naleznete, třeba i s pomocí přátel, kteří pro Vás pojedou 31.12. do úplné prdel.