V 17 letech jsem rodičům oznámila, že chci jít sama přes hory od jedné babičce k druhé (cca 90 km). Rodiče se nad nezletilou dcerou smilovali, a i s tehdy s ročním Cheironem (rodinný retrívr) nás pustili do světa. Bez stanu, schopnosti číst v mapách, bez zkušeností. Už po prvním dni mi bylo jasný, že to nedáme. Hotová jsem byla já i pes, na konci dne nás dorazil přechod slunečnicového pole, ve kterém jsme se ztratili. Nechtěla jsem rodičům udělat tu radost a volat o pomoc, a tak jsme druhý den se staženejma půlkama pokračovali.

Na hrad jsme vylezli z nejhorší možné strany a před námi bylo dalších 15 km. Vodu jsme vypili při výstupu. Neboj se Cheirone, ségra to vyřeší! Oslovila jsem nějakého pána, to jsem ještě nevěděla, že mluvím přímo se šéfem hradu. Prohlídl si plán cesty v mapách, vysmál se mi a nabídl mi, ať tam s nimi zůstaneme přes noc (probíhal zrovna archeologický tábor), že prej když jim pomůžu s prací, dostaneme najíst a můžeme přenocovat ve stanu. Cheiron byl nadšený a já taky. S celou bandou jsme si porozuměli (především Cheiron) a druhý den už padla nabídka, ať tam s nimi zůstaneme celý týden. A tak jsme zůstali.

Od r. 2012 se na Tematín vracím minimálně jednou do roka. Hrad mám spojený s dospíváním, zlomeným srdcem, novými láskami, rozhovory na vyhlídce či u ohně, samotou i přáteli, životem Cheirona a po letech i jeho odcházením, dozvěděla jsem se tu, že jsem přijatá na VŠ, symbolicky jsem tu začínala cestu z Prahy do Santiaga a na pěší pouti z Prahy k babičce na Slovensko mi šéf hradu svěřil klíče a Tematín mi na dva dny poskytl útočiště před špatným počasím. Tohle místo je prostě moje srdeční záležitost.